Zděšení a následná euforie

21. september 2013 at 1:15 | Ivušiik :] |  Prázdný list papíru
Vážně doufám, že nadpis článku mluví za vše. Po dvou letech jsem zavítala zpátky na blog.cz a musím říct, že mě čekal šok. Když jsem si po sobě zpětně, s takhle velkým odstupem, četla články, tak jsem upřímně nechtěla věřit, že jsem to psala já. Že to psala ta samá osoba, která nyní píše tenhle článek. Nicméně, po zděšení přišla čistá radost ve formě půlhodinového záchvatu smíchu. Jsem ráda, že už nejsem ten člověk, který tady před dvěmi léty zanechal poslední článek.
Strašně moc věcí se změnilo, díky bohu, stejně jako můj pohled na svět. Už není tak pesimistický, což mi upřímně vadí, častokrát to totiž byla nehorázná sranda. Už nejsem středoškolačka, už nebrečím pod dekou a nevykládám medvědovi pohádky na dobrou noc. Naučila jsem se říkat NE a i když se to může zdát nelogické, můj svět je díky tomu lepší. Můj svět v kostce. Jestli neexistuje taková knížka, tak by ji měl honem někdo napsat.
Strašně moc jsem chtěla, aby tenhle blog přežil. Abych se donutila občas sem něco napsat. Protože i když si to možná přečte někdo jiný, píšu ho pro sebe. Abych se měla čemu zase za dva roky zasmát. Abych si víc vážila toho, co teď mám a abych jiným, těm na kterých mi záleží, mohla poděkovat, že mě milovali i tehdy, když jsem byla tak absolutně neschopná.
Nepsat nic konkrétního a přesto přesně vědět, co tím bylo myšleno. Umět číst mezi řádky. Vidět souvislosti tam, kde ani nebyly myšleny. Však to znáš.